Základní princip telefonního spojení spočívá v kombinaci Bellova sluchátka (elektromagnet, rozkmitávající přilehlou membránu v závislosti na změnách intenzity proudu ve vinutí elektromagnetu) a Hughesova mikrofonu (membrána rozkmitávající uhlíkové částečky, zapojené do elektrického obvodu s baterií, napájí; částeček moduluje proud v obvodu), spojených navzájem liniovým vedením.

Pro spojování vzdálenějších stanic bez přílišného útlumu je dále nutné přenášet elektrický signál při nižších proudech a vyšších napětích. Toho bylo dosaženo vestavěním oddělovacích transformátorů do okruhu mikrofonu, čímž se galvanicky oddělil místní okruh mikrofonu od okruhu dálkového vedení sluchátek; v důsledku toho probíhá dálkovým okruhem jen střídavý proud s poměrně vysokým napětím a nízkou intenzitou. Dále je součástí telefonní sítě návěstní zařízení, vyzývající cílovou stanici ke stažení hovoru. Využívání telefonního vedení i pro návěštění (vyzvánění) je umožněno vidlicovým vypínačem, zapínaným zavěšením sluchátka na vidlici, který během návěští odpojuje okruh mikrofonu. Všechny tyto vynálezy se objevily v průběhu třetí čtvrtiny 19. stol.

Nejstarší formou telefonních přístrojů jsou telefony soustavy místní baterie (MB; okruh mikrofonu zde napájí baterie v místě telefonního přístroje, pro návěst hovoru se používá střídavý proud z induktoru; výhodou tohoto systému je vysoká spolehlivost, jelikož výkonný vyzváněcí induktor dokáže překonat nástrahy i méně kvalitního liniového vedení a napájecí proud mikrofonu nezávisí na jeho kvalitě vůbec) v nástěnném uspořádání.

V železniční službě se telefonní zařízení začala používat již v průběhu 80. let 19. stol., nejdříve pro spojení mezi stanicí a pracovišti na trati, nebo v rámci stanice, přičemž šlo vždy o telefony soustavy MB. V důsledku toho se ve výbavě dopravních kancelářích objevilo několik telefonních přístrojů MB, z nichž každý sloužil pro komunikaci s jiným služebním místem (obsluha stavědla, závorářské stanoviště, hradla, hlásky, výpravčí sousedních stanic, depo apod.). Ve snaze zjednodušit telefonickou komunikaci výpravčího se v časech po druhé světové válce objevila zařízení, zvaná zapojovač. Jejich účelem bylo snížit velký počet telefonních přístrojů v dopravní kanceláři soustředěním příchozích hovorů z více linek do jediného telefonního přístroje. Každé zaústěné lince je v tomto zapojovači přidělena jedna návěstní klapka, signalizující příchozí hovor, a jeden manipulační klíč, jehož obsluhou lze spojit tuto linka s vlastním telefonním přístrojem výpravčího. Zařízení však neumožňovalo propojovat jednotlivé zaústěné linky mezi sebou navzájem.

Nejjednodušším zapojovačem je tzn. pětiklapkový zapojovač. Je umístěn v tmavé hranolovité dubové skříňce rozměrů 294 x 230 x 195 mm, ukládané na stůl výpravčího. Na jeho čelní svislé stěně jsou umístěny návěstní klapky a manipulační klíče pěti zaústěných linek. Tato stěna je odklopná, což umožňuje snadný přístup k vnitřním zařízením zapojovače. Na obou bočních svislých stěnách zapojovače jsou umístěny šestipólové zásuvky pro připojení celkem dvou telefonních přístrojů.